Letos sedmadvacetiletý Jakub Konšel z POP Praha se stal českým mistrem střelců. K titulu mu blahopřála spousta lidí, ale pozornost ve formě rozhovoru rozhodně nečekal. Ještě před pěti lety byl neznámým hráčem. Sám jsem na turnaji ve Slatině měl za soupeře triplet Preuss, Konšel, Preuss a nikdo mi tehdy nedokázal říct, kdo to je. Dokonce když jsem se ptal jednoho z členů POP, odpovědí mi bylo: „Já je vůbec neznám, to budou asi nějací nováčci.“
Dnes po Mistrovství České republiky ve vyrážení by to asi řekl málokdo.

Kubo, vzpomínáš ještě na tuto situaci a na své začátky?
No, když hraju s Olonem a Maníkem (bratři Preussovi), tak je to vždycky nezapomenutelné, pro nás i pro ostatní. Byli jsme tenkrát takový máničky a moc nám to nešlo.

Kdy ses poprvé dozvěděl o pétanque a kdy jsi ho začal hrát? A hrál jsi někdy ve Francii?
S pétanque mě seznámil můj spolužák ze střední školy, Jakub Konopásek, dnes aktivní hráč z Vojnova Městce, kde jsem také odehrál svůj první turnaj ČAPEK. To bylo v roce 2006. Možnost zahrát si ve Francii jsem měl zatím dvakrát a to hlavně díky Verče Slobodové, která s tamními hráči udržuje výborné vztahy, a oni jsou vždy velmi potěšeni, když se tam nějaký český tým ukáže a změří s nimi síly. Rád vzpomínám i na rok 2010, kdy jsem jako klubový mistr reprezentoval v belgickém Gentu.

 

Myslím, že výčet tvých úspěchů za poslední rok je docela hezký, první místo na turnaji  Svatováclavské koule ve Vojnově Městci, loni čtvrté místo na MČR jedniček a páté místo ve střelbě ve stejném roce, druhé místo na Zlatém Prasátku a třetí místo na VC REDA. Na který z těch turnajů nejradši vzpomínáš a který byl nejtěžší?
To se dá těžko říct, protože každý turnaj je svým způsobem unikátní. Z mého pohledu bylo zlomové určitě první vítězství na „A“ turnaji vloni v Loděnici. Byl to takový příjemný regionál, a i když jsem od té doby odehrál spoustu turnajů a třeba i těžších zápasů, první vítězný „A“ turnaj je jenom jeden.

Letošní ročník jsi začal zajímavě – na začátku dubna v poli poražených ve VC Litovel v Brně na Slatině, abys za tři týdny vyhrál spolu s Jirkou Ondryášem v konkurenci 60 dvojic turnaj Prvomájové koule v Ořechu. V čem byly ty dva turnaje tak odlišné?
Brno byl pro nás první turnaj v sezoně. Přestože jsme přes zimu měli možnost trénovat, nebylo to úplně ono, necítil jsem se moc jistý na střele a to se odrazilo i v našem výsledku. Ořech byl úplně o něčem jiném. Počasí bylo výborné, terén mi vyhovoval a jak já, tak Jirka jsme až na drobná zaváhání předváděli výborný pétanque. Každý vám potvrdí, že turnaj se vyhrává zásluhou několika málo koulí v ten pravý čas a v Ořechu jsme na tyhle koule prostě měli kliku.

Jaký je tvůj nejoblíbenější typ a značka koulí?
První dvě sady jsem měl značky OBUT. Byly to MATCH 115. Letošní sezonu jsem začal hrát s koulemi KTK o jeden milimetr většími… Asi jako každý hráč pétanque jsem trochu pověrčivý, a tak jsem před MČR nevěděl, jestli mám hrát s novými KTK nebo se starými OBUTkami. Jak se říká – na koule si člověk musí nějakou dobu zvykat. V týdnu před jedničkami jsem si jen tak tréninkově zkusil střelecké ateliéry s novými koulemi a jen o bod jsem nevylepšil své osobní maximum. Řekl jsem si tedy, že ve Vědomicích budu hrát s těmi novými. Kdo ví, kolikrát mě ten jeden milimetr v průměru navíc zachránil.

Trénuješ raději placování nebo střelbu? Máš při střelbě nějaký pevně stanovený postup, nebo je každý hod svým způsobem „originál“.
Radši mám samozřejmě střelbu, i když vím, jak je umisťování důležité a po finále letošních trojic dvojnásob. Co se týče střely, tak se snažím udržovat určitou techniku, což mi vždycky funguje pár měsíců, pak do toho začnu „vymýšlet“ nové pohyby a veškerá technika je pryč.

Máš nějaký rituál nebo nějaký zvyk před zápasem?
To bych ani neřekl. Během turnaje se snažím moc nejíst, protože pak se těžko soustředím na hru a většinou mi to ani moc nejde.

Kdo je tvůj nejoblíbenější spoluhráč(ka)? Les Amis de la pétanque? A s kým jiným by sis rád někdy zahrál?
Les Amis (Verča Slobodová a Honza Resl) je projekt, který je podle mě zatím v plenkách a určitě jsme ještě neřekli poslední slovo. Pokud je možnost, rád si zahraju v tripletu s Pavlem Vlkem a Filipem Hlaváčkem, moc dobře se mi také hraje se Zdeňkem Konopáskem a docela dobrou statistiku mám i s Jirkou Ondryášem. Těch oblíbených je ale více. A s kým bych si rád zahrál? Vysněného spoluhráče nebo tým nemám, nechám se překvapit.

Letos přišel konečně i mistrovský titul – jak byl těžký? Nevylekal tě trochu Jirka Koreš, když v opravách nastřílel fantastických 50 bodů a téměř tak vyrovnal český rekord?
Možná to bude znít hloupě, ale neřekl bych, že to bylo nějak zvlášť obtížné. Jde o to, že když víš, že jsi schopen standardně střílet řekněme kolem 30 bodů, čtyřikrát za sebou to předvedeš a máš trochu štěstí a protihráčům to nejde, můžeš vyhrát mistrovský titul. Přesně tak se to stalo i letos. A když nastřílíš třeba 33 a protihráč tě i přesto překoná, víš, že jsi prohrál oprávněně a že tě vyřadil v tu chvíli lepší střelec. U vyrážení je hlavní, že se nedá hrát na náhody nebo „haluze“, prostě buď se trefíš, jak máš, nebo máš smůlu. A co se týká té nastřílené padesátky, tak nezbývá než smeknout. Bohužel jsem u toho nebyl přítomen, ale takovýto výkon se v českých poměrech jen tak nevidí a Jirka má mé ohromné uznání.

Máš nějaké vzory ať české či světové?
Obdivuji každého, kdo se v kritických chvílích dokáže dostatečně zkoncentrovat a zvládnout tíhu okamžiku, protože to je známka kvalitního hráče. Dohodit na dva metry za stavu 12:0 umí kdekdo.
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •